Vyvrácení nejčastěji uváděných mýtů o řepce a řepkovém oleji.
Mýtus: V České republice se pěstuje příliš řepky olejky
Zemědělství se v průběhu doby mění a jedna z velkých změn nastala po revoluci v roce 1989. Objevily se nové možnosti, technologie a odrůdy dříve nedostupné, a to umožnilo rozvoj pěstování řepky v ČR. Již v roce 1999 jsme pěstovali řepku na ploše 350.000 ha. Teprve v poslední době se hovoří o vysoké ploše, ale ta se v tomto tisíciletí (18 let) zvýšila pouze o cca 14 %. Vzhledem k vysoké poptávce po olejninách a dobrým odbytovým možnostem je řepka vyhledávanou komoditou a zemědělec, jako každý podnikatel dělá to, co má dobrou cenu a odbyt. Navíc řepka, jako plodina zlepšující kvalitu půdy, zvyšuje úrodnost půdy a velmi dobře doplňuje obilnářské osevní postupy. Ozimá řepka je jednou z mála profitabilních plodin současného českého zemědělství, není jednoduché tuto plodinu úspěšně pěstovat, ale na rozdíl od některých novinářů mají pěstitelé tuto plodinu rádi, neboť vědí, že je velmi užitečná a vzhledem k vysoké poptávce i zisková. Podíl řepky na orné půdě v ČR dnes představuje 16 % a není nijak mimořádně vysoký. V některých spolkových zemích Německa dlouhodobě dosahuje podíl řepky 33 % a většina tamních obyvatel to považuje za stav normální
Mýtus: Řepka škodí osevnímu postupu.
V posledních 20 letech došlo v ČR k radikálnímu snížení živočišné výroby, a s tím souvisejícímu snížení plochy krmných plodin - pícnin, zejména víceletých. Plochy kukuřice se sice díky rozvoji bioplynových stanic příliš nezměnily, leč kukuřice rozhodně osevnímu postupu ani úrodnosti půd příliš neprospívá. Poklesly odbytové možnosti pro luskoviny, klesá plocha brambor a dalších plodin. Množství a pestrost plodin se tak pro běžného zemědělce, který musí udat svou produkci na trhu, radikálně omezilo. Hlavní plodinou zůstávají obiloviny, které je ovšem nutné v osevním postupu střídat s jinou odlišnou plodinou. Zde se nabízí právě řepka, která má dobré odbytové možnosti a navíc zlepšuje dlouhodobě úrodnost půd. Občas se můžeme také setkat s tvrzením, že po řepce zůstává „mrtvá půda“. Skutečnost je taková, že všechny postřiky ve všech plodinách, ale i hnojení, ovlivňují skladbu mikrobiálního společenstva, které pak funguje odlišným způsobem, protože některé jeho přirozené funkce jsou narušené. Mrtvá půda to ale zdaleka není. Naopak, řepka má výbornou předplodinovou hodnotu srovnatelnou s luskovinami či okopaninami a je vítanou složkou osevního postupu, protože patří mezi tzv. zlepšující plodiny. Např. pšenice pěstovaná po řepce mívá o cca 10 % vyšší výnosy, než pšenice pěstovaná po pšenici. V osevním postupu má řepka fytosanitární účinky, to znamená, že ozdravuje půdu od patogenů napadajících např. právě obiloviny
Mýtus: Řepka drancuje půdu a přispívá k erozi.
Řepka disponuje, v porovnání s ostatními plodinami, mohutným kořenovým systémem. Hloubka prokořenění se pohybuje podle druhu půd atd. až do 175 cm (hlouběji koření pouze vojtěška), přičemž 85 % kořenové hmoty se nachází v orniční vrstvě. Dlouhé kořenové vlášení umožňuje dostatečné prokořenění půdy, jsou takto vázány živiny (hlavně dusík) a je zabráněno jejich ztrátám vyplavováním. Je schopna část živin „vydolovat“ z jinak nepřístupných míst a zpřístupnit je pro následné plodiny. Řepka vyniká velmi dobrou osvojovací schopností pro fosfor, který je tímto zpřístupněn v posklizňových zbytcích ostatním plodinám. Půdu obohacuje o velké množství rostlinných zbytků (na 1 ha cca 5-7 t slámy plus 1-4 t sušiny kořenové hmoty včetně strniště), navíc tato hmota je podstatně kvalitnější vyšším obsahem živin, zejména dusíku, než sláma obilovin. Tímto zlepšuje půdní strukturu, což se následně projeví i v lepší sorpční kapacitě pro dešťovou vodu, a tím i v omezení eroze. Protože řepka bývá na poli cca 11 měsíců v roce, tedy nejdéle z tzv. jednoletých plodin, toto výrazným způsobem omezuje větrnou a vodní erozi. Kritické období, co se týká eroze, je zúženo pouze na měsíce srpen a částečně září. Je třeba si uvědomit, že absolutní ochrana proti erozi veškeré půdy je v praxi těžko dosažitelná a je možné jí docílit pouze zatravněním.
Mýtus: Řepka zabíjí srnky.
Srnčí zvěř je poměrně náročná na skladbu živin ve stravě. Pro její zdravý vývoj je nezbytná pestrost potravy, což může být problém zejména v zimě a na jaře. Moderní odrůdy řepky jsou vyšlechtěny na snížený, nikoliv však nulový obsah hořkých a jedovatých glukosinolátů. Jsou tedy sladké a zvířatům chutnají. Při vysokém příjmu je i z takové řepky celkové množství glukosinolátů dostačující k tomu, aby zvěř byla poškozena nejen nitráty a nitrity, ale i glukosinoláty, které poškozují činnost štítné žlázy i jiných orgánů. Řepka obsahuje v sušině mnoho snadno stravitelných živin, je v ní však velmi málo vlákniny. To vede k omezení činnosti bachoru a k průjmům. Proto velmi důležitou roli hraje správně prováděné zimní krmení. Proto v honitbách s dobrou úrovní myslivecké péče ani rozšířené pěstování této plodiny nepředstavuje takový závažný problém. Původní obavy, z negativního vlivu rozsáhlého pěstování řepky na srnčí populaci, se nenaplnily. Nárůst osevních ploch řepky neměl za následek úbytek srnčí zvěře. Její úmrtnost v důsledku nadměrného příjmu, je ve skutečnosti v celkovém měřítku podstatně menší, než ztráty působené motorovými vozidly, nebo vysečením srnčat zemědělskou mechanizací.
Mýtus: Postřiky hubí včely.
Je pravdou, že se obecně v zemědělství, tedy i při pěstování řepky, používají chemické látky, které ničí jak škůdce zemědělských plodin, tak také přírodě prospěšné organismy, mimo jiné i včely. Je ale nutné podotknout, že žádný zemědělec tyto látky nepoužívá proto, aby včelstva likvidoval, ale proto, že chce ochránit svá pole proti škodlivým činitelům. Pro aplikaci insekticidů platí přísná pravidla, např. to, že každý pěstitel musí nahlásit použití insekticidu dva dny před postřikem všem včelařům v okruhu pěti kilometrů. Dále pak aplikované přípravky mají samy dosti významná omezení při jejich použití. Je také nutno říci, že mnohé insekticidy jsou deklarované jako pro včely neškodné, takže riziko poškození včelstev je v případě jejich použití velmi malé. Většina pěstitelů také aplikuje tyto pesticidy v době, kdy se v porostech nenachází včely. Některé účinné látky obsažené v insekticidech dokonce používají včelaři při léčbě včelstev napadených varoázou (tau–fluvalinát v přípravku Mavrik). Mimoto řepka funguje v přírodě z hlediska včel jako velmi významná medonosná plodina, resp. jako výborný zdroj pylu a nektaru a včelaři jsou obvykle velmi rádi za to, pokud své včelstva mohou umístit do blízkosti řepkových porostů.
Mýtus: Kvetoucí pole řepky způsobují alergie.
Alergie je specifická imunitární reakce vyprovokovaná tzv. antigenem (alergenem). Alergií je mnoho typů a mohou vzniknout kdykoliv během života. Současná evropská populace je citlivá mnohem více, než v minulosti na velmi široké spektrum alergenů. Projevy alergie jsou různé a mohou mít podobu od banální rýmy až po anafylaktický šok končící úmrtím.
Jednou z nejčastějších alergí je tzv. polinóza, alergie na pyl. Řepka je díky výrazné barvě květu a specifické vůni velmi nápadná. Kvete ve stejnou dobu, jako břízy, traviny či obilniny, jejichž pyl patří mezi silné alergenyProtože však nemají tak výrazné květenství, mnoho lidí ani nenapadne dávat si do souvislosti jejich kvetení se svými případnými alergickými potížemi. Řepkový pyl se nešíří na velké vzdálenosti, neboť pylová zrna řepky jsou poměrně těžký a hrudkují se. K bližšímu kontaktu citlivch jedinců s pylem tak dochází jen v těsné blízkosti polí. Vliv řepkového pylu jakožto alergenu byl sledován v mnoha studiích a saá již desítky let do historie. Například byyly dlouhodobě sledivány reakce jedinců z celé vesnice, kde byla pravidelně v okolo vsévaná řepka. Zhoršené projevy byly spíše pozorovány u již alergických jedinců na jiný alergren či u jedinců majících již jiné bronchiální problémy. U zdravých jedinců byly zhoršené bronchiální projevy spíše výjimečné. V dalších studiích se uvádí, že alergiků specificky alergických na řepový pyl je cca 0,2%. Většina alergiků má tzv. zkříženou reaktivitu – kombinace různých pylových alergenů. Řepka je tedy mírným alergenem. Výskyt skutečné alergie na pyl řepky je v populaci spíše výjimkou.
Mýtus: Při kvetení řepky je pyl všude
Řepka je významnou medonosnou rostlinou. Počátek kvetení je zpravidla od poloviny dubna a trvá v závislosti na povětrnostních podmínkách 3 až 5 týdnů. Převážně je rostlinou samosprašnou, avšak se značným podílem cizosprášení. O cizosprášení se z více než 90 procent stará hmyz a o zbytek pak vítr. Podíl šíření větrem není tedy tak enormní jak si řada lidí myslí. Navíc řepkový pyl se nešíří na velké vzdálenosti, neboť pylová zrna jsou těžká a hrudkují se. Některé výroky obhajující řepku, že se pylová zrna řepky nešíří větrem vůbec, jsou stejně zavádějící, jako výroky o žlutých autech v období přelomu dubna a května, která jsou údajně pokryta „žlutým řepkovým pylem“. V tomto období kvete řada jiných rostlin nebo dřevin. Pyl těchto rostlin, respektive dřevin, je často zaměňován s pylem řepkovým. Podstatným faktem ve prospěch řepky je právě cizosprašnost u jehličnanů, která je založena na větrosnubnosti. Dále pak u souběžně kvetoucích travin jde zase o velikost pylových zrn a jeho snadnější přenos větrem na delší vzdálenosti. Žlutá barva řepkových polí v období kvetení je se smutným konstatováním mnohem viditelnější než jehličnatý les či travní porosty v okolí velkých aglomerací. Ano, v květnu opravdu máme povrch karosérií aut pokrytý pylem, ale jde ve skutečnosti pouze o ten řepkový?
Mýtus: Ozimá řepka je velmi náročná na živiny.
Ano, ozimá řepka je plodina velmi náročná na živiny. Požadavky na živiny jsou u řepky 2 až 3 krát větší než u obilovin. Na 1 t semene a odpovídající množství slámy odčerpá v průměru 50 kg N, 10,9 kg P, 50 kg K, 45 kg Ca a 4,8 kg Mg. Poměrně značné nároky má i na síru (18-22 kg) a z mikrobiogenních prvků na bór (0,3 kg) a zinek (0,6 kg). Ale, na rozdíl od většiny ostatních plodin, řepka půdu o tyto živiny neochuzuje. Větší část živin totiž zůstává na poli v podobě posklizňových zbytků. Do půdy se v posklizňových zbytcích vrací značné množství organických látek i minerálních živin - draslíku (90 %), vápníku (90 %) a hořčíku (84 %).
Zdroj: http://www.spzo.cz/wp-content/uploads/2017/05/myty-final.pdf
